Válka ve Vietnamu
 

Úvod

Vylodění 9. pluku námořní pěchoty ve Vietnamu završilo velmi dlouhý úvod. Ten začal ve druhé světové válce, kdy Úřad strategických služeb Spojených států pomáhal Ho Či Minovým partyzánům bojovat proti Japoncům a Ho Či Minova Viet Minh pomáhal zachraňovat sestřelené americké piloty a dodávala zpravodajské údaje o pohybech japonských vojsk.


Ho Či Minova Komunistická strana Indočíny založila Viet Minh v roce 1941 jako organizaci národní fronty, aby bojovala jak proti Japoncům, tak proti Francouzům. Francouzi vládli ve Vietnamu jako koloniální mocnost většinu století a Ho vstoupil do komunistické strany ve Francii v roce 1920, když se mu nepodařilo přesvědčit konferenci ve Versailles po první světové válce, aby podpořila sebeurčení národů Indočíny.
Během druhé světové války ponechali Japonci správu na rýži bohatého Vietnamu vichistickým Francouzům. Ale v roce 1945 se Francouzi ve velkém počtu přidali k de Gaulleovi. Japonci internovali francouzské civilní zaměstnance a vojáky a vládli ve Vietnamu prostřednictvím Francouzů ve středním Vietnamu. Když se Japonci vzdali Spojencům, Bao Dai odstoupil a Ho Či Minh vyhlásil nezávislost Vietnamu jako demokratické republiky Vietnam.
Na konci druhé světové války obsadili Britové jižní Vietnam a Čankajškova vojska vpochodovala na sever. Britové využili japonské vojáky, aby se Saigon nedostal do rukou Viet Minh - jako to Američané provedli komunistům v severní Číně - a znovuvyzbrojili 5000 francouzských vojáků. Francouzi převzali vládu v Saigonu a koncem roku 1945 Britové odtáhli. Na severu Číňané dovolili Ho Či Minově vládě, aby zůstala v Hanoji, ale počátkem roku 1946 souhlasil Čankajšek, že se stáhne a uvolní prostor Francouzům. Ho uzavřel dohodu s Francouzi, podle které francouzská vojska vstoupila do severního Vietnamu a Paříž uznala Ho Či Minův režim jako svobodný stát v rámci francouzského společenství, Ho měl dva cíle: národní osvobození a "modernizaci" Vietnamu. Mezi Francouzi a Viet Minh stoupalo napětí. Šestadvacátého listopadu 1946 začala válka, která vyvrcholila porážkou Francouzů u Dien Bien Phu v roce 1954.
Zájem Spojených států o Vietnam se rodil pomalu a stoupal během studené války. Spojené státy opakovaně naléhaly na Francouze, aby udělili Vietnamu nezávislost. Ale po komunistickém vítězství v Číně v roce 1949 a uznání Ho Či Mina Pekingem a Moskvou uznaly Spojené státy režim Bao Daie, kterého Francouzi znovu dosadili. Po vypuknutí korejské války v roce 1950 zvýšil prezident Truman dodávky zbraní Francouzům v Indočíně. Americká politika sledovala omezení komunismu v Asii a francouzský boj v Indočíně byl považován za účinný nástroj této politiky. Vietnam se stal součástí studené války.
"Antikomunismus předčil v důležitosti antikolonialismus a nacionalismus."
V roce 1954 představovala americká pomoc Francouzům ve válce proti Viet Minh 80 procent nákladů a překonala jednu miliardu dolarů ročně. V dubnu přistál v Da Nangu podplukovník Julius W. Ireland se skupinou VMA-324 a předal Francouzům 25 střemhlavých bombardérů.
Na jaře toho roku ztratili Francouzi většinu země ve prospěch Viet Minh a jejích čínských instruktorů, kteří po korejském příměří v roce 1953 přicházeli na jih ve stále větším počtu. Jelikož Francouzi neposílali odvedence do zámoří, měli nedostatek vojáků. Mezi obránci Dien Bien Phu byla Francouzů méně než polovina. Francouzi žádali o americkou intervenci. Jeden návrh požadoval, aby president Eisenhower vyslal divizi námořní pěchoty. Po velké debatě ve Washingtonu na téma jako daleko mají Spojené státy jít, aby zabránily francouzské porážce v Indočíně, se nakonec Eisenhowerova vláda rozhodla nevyslat do Vietnamu americké vojáky ani letecký nebo námořní personál. Francouzské postavení se zhoršilo.
Částečně následkem těchto událostí uspořádaly mocnosti od 26. dubna do 21. července 1954 Ženevskou konferenci. Sedmého května padl po osmitýdenní bitvě Dien Bien Phu, ležící u laoských hranic, i navzdory injekci americké výzbroje v hodnotě 10 milionů dolarů. Slabost Francouzů v Indočíně byla očividná.
Viet Minh souhlasila s evakuací svých sil, které měla jižně od 17. rovnoběžky, oplátkou za celonárodní volby v červenci 1965. Civilisté mohli přecházet 17. rovnoběžku ještě 300 dní poté, kdy příměří vstoupilo v platnost. Mezinárodní kontrolní komise složená ze zástupců Kanady, Indie a Polska dohlížela na dodržování odhod. Spojené státy, zdrceny výsledkem konference, odmítly podepsat dohody a chtěly se ujistit, že jižní část Vietnamu, obsazená Francouzi, nebude také ztracena ve prospěch Ho Či Minových komunistů . Ministr zahraničí John Foster Dulles vyvolal založení Paktu jihovýchodní Asie (SEATO), aby zabránil dalšímu šíření komunismu a ve snaze zaplnit mocenské vakuum v jihovýchodní Asii.
 

Poradní skupina vojenské pomoci Spojené státy MAAG, jejímž velitelem byl generálporučík americké armády John W. O´Daniel a která sídlila v Saigonu, měla v době ženevských jednání už 342 členů. V červnu 1954 přibyla také proti povstalecká skupina. Velel jí plukovník letectva Edward G. Lansdale, specialista CIA, alespoň jeden důstojník námořní pěchoty, kapitán Richard Smith, se stal členem této skupiny. Spojené státy začaly také pomáhat při výcviku a výstavbě vietnamských ozbrojených sil. V srpnu byl podplukovník Victor J. Croizat jako první mariňák přidělen k MAAG. Pomáhal budovat uprchlická střediska a později se stal starším poradcem Spojených států u malé vietnamské námořní pěchoty, která byla úředně založena v říjnu 1954, aby sloužila u rozvíjejících se vietnamských říčních a pobřežních sil. V práci s vietnamskou námořní pěchotou se ke Croizatovi připojil kapitán James T. Breckinridge. Spolu s technickým seržantem Jacksonem E. Tracym pracoval v Nha Trangu jako instruktor taktiky malých jednotek. Koncem roku byla vietnamská námořní pěchota, nyní o síle dvou praporů, vycvičena lépe než většina vietnamských jednotek.
Croizat odjel z Vietnamu v roce 1956 a vystřídal ho podplukovník William N. Wilkes ml.
Ministerský předseda Ngo Dinh Diem, nacionalista a římskokatolických chráněnec newyorského kardinála Francise Spellmana, usiloval o odchod francouzského expedičního sboru z jižního Vietnamu. A v roce 1955 převzal generálporučík po Francouzech zodpovědnost za výcvik a organizaci vietnamských ozbrojených sil.
V říjnu 1955 uspořádal Diem na jihu referendum, porazil Bao Daie, vyhlásil založení Republiky Vietnamu a sám se jmenoval prezidentem. Diem odmítl zahájit přípravu celonárodních voleb, jak nařídily ženevské dohody. Základ jeho moci byl posílen velkou americkou vojenskou pomocí a přesunem více jak 800 000 Vietnamců ze severu. Většina byla katolíci. Diem upevnil svou vládu politickým zatýkáním a "převýchovou" a Jižní Vietnam se stal represivním a korupčním policejním státem.
Proti Diemově vládě a přítomnosti Američanů stoupal odpor a koncem roku 1960 komunistická vláda v Hanoji začala podporovat partyzány na jihu. Na konci roku byla utvořena Národní fronta osvobození jižního Vietnamu (zkráceně zvaná Viet Cong) s úkolem svrhnout saigonskou vládu a zbavit se Američanů. Během dalšího roku se povstalecká činnost Viet Congu rychle rozšířila. Viet Cong zahájil teroristickou kampaň, zabil a unesl tisíce civilních představitelů. Prezident Kennedy neformálně vyslal do Jižního Vietnamu 400 vojáků Special Forces a 100 dalších vojenských poradců.
V roce 1962 stanovily Spojené státy výši vojenské pomoci a počet poradců a jmenovaly generála armády Paula D. Harkinse velitelem nového Velitelství vojenské pomoci Spojených států ve Vietnamu (MACV). jeho náčelníkem štábu byl generálmajor námořní pěchoty v Koreji. Prezident Kennedy zplnomocnil poradce Spojených států opětovat palbu Vietkongu. Prvními mariňáky při budování Vietnamu bylo 42 mužů 1. radiové roty FMF v Pleiku. Za necelý rok posádky vrtulníků střílely na povstalce a létaly na trestné výpravy. Vietnam se stával dějištěm vrtulníkové války.
Mezi prvními přiletěla vrtulníková letka námořní pěchoty, která na Květnou neděli 15. dubna 1962 přistála na opuštěném letišti japonských stíhačů na deltě Mekongu, 136 kilometrů jihozápadně od Saigonu. Byla to letka středních vrtulníků námořní pěchoty 362 (HMM-362), které velel podplukovník Archie J.Clapp. Do oblasti ovládané Vietkongem přiletěla z lodě Princeton. Vietnamští vojáci střežili bezpečnostní perimetr. Operační jednotku námořní pěchoty zvanou "Pendlovka" tvořilo asi 450 mariňáků, kterým velel plukovník John F. Carey. Vrtulníky Sikorski UH-34D dopravovala zásoby a vojáky do odříznutých nebo ohrožených vietnamských vesnic a vojenských soustředění. Než ji 1.srpna vystřídala letka HMM-163 nalétala HMM-362 50 bojových letů při přepravě vojsk včetně 130 přistání v palbě vietkongů. Na některých akcích se podílelo až 20 vrtulníků. Sedmnáct strojů letky bylo poškozeno. Při jedné takové akci 9.května bylo osm z 22 vrtulníků, dopravujících vietnamské vojáky, zasaženo alespoň jednou. Osmnáctého července se uskutečnil dosud největší vrtulníkový přesun ve Vietnamu, 18 vrtulníků námořní pěchoty, následovaných dvanácti pozemních sil a jedenácti vrtulníky vietnamského letectva dopravilo vietnamského vojáky na sever od Saigonu. I když letka námořní pěchoty HMM-362 neutrpěla žádné ztráty, během roku 1962 padlo nebo bylo zraněno v boji ve Vietnamu 109 Američanů.
V září se letka HMM-163 přemístila na leteckou v Da Nangu, 608 kilometrů severně od Saigonu. To byla operační oblast námořní pěchoty pro všechny případy. Šestého října padlo při vzdušném přesunu vietnamských oddílů pět mariňáků a dva příslušníci námořnictva z operačního útvaru 79. Pět jich zahynulo při havárii, způsobené mechanickou závadou. V dubnu 1963 přiletěla z Okinawy četa 3. divize námořní pěchoty, aby posílila bezpečnost základny Da Nang. Byl vytvořen tým země - vzduch. Nasazení amerických vrtulníků do partyzánské války podstatně posílilo Diema a zastrašilo Vietkong - na okamžik.



V té době začal Sovětský svaz podporovat armádu Pathet Lao v Laosu. Na oplátku začala 3. expediční brigáda námořní pěchoty vyloďovat 17. května 1962 v Bangkoku v Thajsku 3000 mužů jako součást Spojené oerační skupiny 116. Letadla je dopravila 560 kilometrů na sever od Udorn, které bylo vzdálené 56 kilometrů od Vientianu, hlavního města Laosu. Brigáda, které velel brigádní generál Ormond R. Simpson, zástupce velitele 3. divize námořní pěchoty, zahrnovala 3. prapor 9. pluku námořní pěchoty a letky HMR-261 a VMA-232. Demonstrativní jednotka námořní pěchoty opustila Thajsko 7.srpna.
Během jara a léta se ve Vietnamu vzbouřili proti Diemově vládě militantní buddhisté. Došlo k ozbrojeným střetům a sedm buddhistických mnichů se upálilo na protest proti nemorálnímu režimu. Mao Ce-Tung ohlásil svou podporu buddhistům. Když se k buddhistům přidali studenti, Diemovy jednotky přepadly pagody a zabily nebo uvěznily mnichy; Diem zavřel univerzity v Saigonu a Hue a pozatýkal tisíce studentů. Spojené státy odsoudily Diemovo jednání a neschopnost získat podporu lidu. Prvního listopadu provedli důstojníci vietnamské armády s americkou podporou převrat. Zavraždili Diema a jeho brutálního a mocného bratra a ustavili vojenskou juntu v čele s generálem Duong Van Minhem. O tři týdny později byl prezident Kennedy sám zavražděn.
V tomto kritickém stavu událostí Spojené státy vyhlásily podporu genrálu Minhovi a stavěly se proti snahám Jižního Vietnamu o neutralitu. V té době Vietkong ovládal většinu veknovského území Jižního Vietnamu. Nekomunistické politické strany v Jižním Vietnamu byly citelně oslabeny působením NFO (národní fronty osvobození) a Diemovým režimem. Když v lednu 1964 Minha svrhl převrat, velící generál I.sboru generál Nguyen Knanh se násilím zmocnil vlády v Saigonu. Vietnamská armáda obsadila Saigon, ale proti Vietkongu dosáhla jen malého pokroku. V Saigonu samém vládl politický chaos. "Během dalších měsíců rytmus a styl Saigonu připomínal film bratří Marxů."
V červnu generálporučík William C.Westmoreland vystřídal Harkinse ve velení MACV a Henry Cabot Lodge nastoupil jako velvyslanec místo generála Maxwella Taylora. A spojené státy oznámily, že vysílají dalších 5000 mužů do Jižního Vietnamu.
V opačném směru probíhaly během první poloviny roku 1964 rozsáhlé tajné operace proti Severnímu Vietnamu. Generálmajor námořní pěchoty Victor H. Krulak, hlavní specialista Pentagonu na protipovstalecké vedení války, hrál hlavní roli v plánování těchto úkolů. Začaly také letecká operace proti severovietnamským a Pathet Lao oddílům v Laosu. Do Tonkinského zálivu byly vysílány průzkumné hlídky torpédoborce, aby získaly zpravodajské informace a vykonávaly tlak na Severní Vietnam.
Republikánský prezidentský kandidát senátor Barry Goldwater a Pentagon doporučovali větší zapojení Spojených států a přenesení války do Severního Vietnamu. Generální tajemník OSN, francouzský prezident Charles de Gaulle a sovětská vláda naléhali na znovu svolání ženevské konference, aby se našlo neutrální nevojenské řešení. V červenci oznámily Spojené státy, že zvýší misi vojenské pomoci ze 16000 na 21000 mužů. Prezident Johnson však slíbil, že američtí chlapci nebudou ve Vietnamu posláni do boje.
Situace brzo dozrála. Severovietnamské torpédové čluny napadly v noci 2. srpna 1964 v Tonkinském zálivu torpédoborec Maddox. O dvě noci později byl hlášen druhý útok na Maddox a C.Turner Joy. Hanoj druhý útok popírala. Prezident Johnson nařídil letecké útoky z letadlových lodí na severovietnamské základny torpédových člunů, námořní lodě a velká naftová skladiště. A na jeho podnět Kongres převážnou většinou rezoluci o Tonkinském zálivu, kterou prezidenta pověřil, aby "podnikl nezbytná opatření k odražení jakéhokoliv ozbrojeného útoku proti silám Spojených států a zabránil další agresi."
To opravňovalo prezidenta podpořit silou kteroukoliv zemi SEATO, která požádala o pomoc.
Spojené státy vstoupily do této války z donucení, aby zastavily komunismus a zachránily vietnamský lid. Takové bylo zdůvodnění. Stejně jako Wilson, Roosevelt, Eisenhower a Kennedy před ním věřil i Lyndon Johnson "v podstatu dobroty Spojených států a jejich skoro nevyčerpatelnou schopnost napravovat špatnosti lidstva."
Zatímco ve Washingtonu probíhaly živé debaty o americké intervenci, politické situace v Saigonu byla stále chaotičtější. Potom 7. prosince 1965 zaútočil Vietkong na americký vojenský tábor v Pleiku, zabil osm a zranil nejméně osmdesát Američanů. Američané odpověděli bombardováním Severního Vietnamu - právě když byl sovětský premiér Alexej Kosygin v Hanoji. A v Da Nangu začal přistávat 1. prapor lehkých protiletadlových střel námořní pěchoty, vyzbrojených raketami Hawk země-vzduch.
Zdlouhavé politické zápasy v Saigonu vyvrcholily v polovině roku. K moci se navrátila skupina mladých důstojníků, kterou vedl generálmajor Nguyen Van Thieu a letecký vicemaršál Mguyen Cao Ky (ve věku 34 let). Ale FNO připojovala další venkovská území a demoralizace armády Jižního Vietnamu stále narůstala. Druhého března napadly americké bombardéry Severní Vietnam "prvním neodvetným náletem" a začaly soustavně létat proti severovietnamským cílům. Osmého března se vylodili mariňáci, aby bránili americkou leteckou základnu v Da Nangu. Válka na asijské pevnině se stala otevřeně americkou.
 

Ofenzíva Tet - 1968

Američané později tvrdili, že věděli o přípravách ofenzívy Tet; říkali, že shromažďování Severovietnamců nebylo žádným tajemstvím. V té době však jen málo lidí věřilo zpravodajským hlášením, že nepřítel zamýšlí útok na jihovietnamská města a městečka. Generál Westmoreland očekával bitvu u Khe Sanh a začal na sever přesunovat vojska. Potom někteří říkali, že udělal přesně to, co severovietnamský generál Vo Nguyen Giap chtěl, aby udělal - odsunout americký válečný potenciál z měst.
Podél deset kilometrů dlouhé hluboké DMZ (demilitarizované zóny) stály severovietnamské divize 324B a 325C. V polovině ledna 1968 přišla z Laosu 304. divize a připojila se u Khe Sanh ke 325C. Zanedlouho byly jižně od DMZ zjištěny útvary tří dalších severovietnamských divizí.
Westmoreland zaměřil svou severní obranu na udržení bojové základny Khe Sanh na náhorní rovině mezi kopci, kde se pěstovala káva, poblíž cesty 9. Považoval Khe Sanh za zarážku v západním cípu DMZ a věřil, že kdyby základna padla, Severovietnamci by obešli po křídle obranu námořní pěchoty podél DMZ. Posílil Khe Sanh. Nechtěl, aby se z něj stalo americké Dien Bien Phu.
Rozhodnutí bránit Khe Sanh bylo samozřejmě sporné. Prezident Johnson osobně ho podporoval. Sbor náčelníků štábů rozhodnutí písemně podpořili. Jeho dřívější předseda - bývalý velvyslanec v Saigonu generál Taylor - ale nesouhlasil. Kritikové tvrdili, že nepřítel láká americkou vojenskou sílu do odlehlých hor. Jeden historik námořní pěchoty napsal: "Poslední rozbor určil bránit Khe Sanh, protože to byla jediná logická věc. Byly jsme tam, zaujímali jsme připravenou pozici a byli poměrně silní. Správně vybojovaná bitva by nepříteli přinesla daleko víc škody, než by mohl doufat, že způsobí nám."
A historik letectva dodal: "Ta základna se stala symbolem amerického rozhodnutí dovést válku do konce. (Pozn. :-) )"
Khe Sanh spadal do působnosti 26.pluku námořní pěchoty plukovníka Davida E. Lowndse. Když bylo hlášeno, že čtyři nepřátelské pluky jsou dvacet kilometrů od jeho polního letiště, 2. a 3. Lowndsův prapor se přesunuly z pobřeží, aby pomohly 1.praporu bránit základnu.
Po omezeném dotyku se druhá bitva o Khe Sanh rozpoutala 20. ledna. Dvě roty 3. praporu zaútočily na severovietnamský prapor, opevněný mezi kótami 881 Sever a 881 Jih. Příští den nepřítel bombardoval základnu Khe Sanh, zničil 1500 tun munice a dobyl vesnici Khe Sanh na silnici. Mariňáci museli doplnit střelivo letecky.
1. prapor podplukovníka Johna F. Mitchella 9.pluku námořní pěchoty byl rychle dopraven do prostoru, odkud bylo letecky odvezeno přes tisíc civilních obyvatel. Posádku doplnil 37. prapor Ranger ARVN v počtu 318 mužů a dvě další baterie 105 mm houfnic námořní pěchoty. Mohla se přidat ještě další děla, ale omezujícím faktorem bylo množství dělostřelecké munice, které bylo možné dopravit letecky. Monzunové deště - a nepřítel - uzavřely cestu 9.
Když ofenzíva Tet začala, americkému plánování a soustřeďování navzdory nepřítel Khe Sanh jednoduše obešel a napadl obydlené oblasti. Strategie generála Giapa se osvědčila.
Ohromnou, překvapivou a koordinovanou ofenzívu, která začala časně ráno ve čtvrtek 30. ledna, napadlo přes 60 000 nepřátelských vojáků každou čtvrtou americkou základnu a většinu měst a provinčních a okresních hlavních měst v celém Jižním Vietnamu. Velká část vojáků ARVN, pověřených obranou, nebyla přítomna, protože slavili svátek Tet.
Ve středu ve 2:47 ráno si skupiny komandos Vietkongu, vyzbrojené protitankovými raketami a náložemi výbušnin, prorazily cestu do zdí chráněných prostoru velvyslanectví Spojených států v Saigonu. Zabily čtyři vojenské policisty armády Spojených států a zranily desátníka George B. Zahuranica; on, seržant Ronald W. Harper a seržant Rudy A. Soto ml. byli jediní mariňáci ve strážní službě v celé budově. Komanda odrazila vrtulníkový útok parašutistické jednotky. Desátník námořní pěchoty James C. Marshall byl zabit na střeše budovy. Útočníci drželi prostor velvyslanectví šest a půl hodiny, potom bylo 12 z nich zabito a dva zranění byli zajati. Obrázky krvavého nájezdu na samý střet americké přítomnosti ve Vietnamu Američany doma ve vlasti nemálo šokovaly.
Prapory Vietkongu pronikly do Saigonu; skupina komandos napadla prezidentský palác, dva prapory přepadly americké vojáky na letišti Tan Son Nhut a vyhodily do vzduchu letadla. Nepřítel napadl leteckou základnu Bien Hoa a vojenské velitelství v Long Binh. Vetřel se do Cholonu, čínské čtvrti Saigonu, a dva týdny vyvolával ve městě chaos. Šířila se zkáza; tanky a bitevní vrtulníky ničily budovy a požáry zachvacovaly celé čtvrti chatrčí.
Na severu se nepřítel zmocnil všech pěti hlavních měst provincií. Otevřel věznice a propustil tisíce vězňů. Vojáci nepřítele už předem infiltrovali mezi obyvatelstvo, využili svátečního ruchu a splynuli s apatickými - nebo sympatizujícími - lidmi. Napadli Tam Ky a město Quang Tri, kde je zastavila 1.divize ARVN a 1.divize letecké kavalérie.
Dál na severozápad u Cam Lo zničili Severovietnamci obranu oblastního velitelství. Mladý desátník Larry L. Maxam z Glendale v Kalifornii, velitel střeleckého týmu roty D 4.pluku námořní pěchoty, spatřil, jak se nepřítel soustřeďuje k útoku na zbývající drátěné zátarasy. Několikrát zraněn granátovými střepinami, Maxam popadl odhozený kulomet a spustil palbu na postupujícího nepřítele. Granát ho zasáhl do tváře, zranila ho palba z pušek. Pokračoval ve střelbě z kulometu a přinutil nepřítele k ústupu. Navzdory dalším zraněním půldruhé hodiny sám ubránil polovinu perimetru, až ho nakonec přemohla nepřátelská palba.
Jedním z cílů nepřátelské ofenzívy Tet bylo narušení americké letecké mobility a schopnosti provádět zajišťovací lety. Devětadvacátého a třicátého ledna rakety a minomety ostřelovaly skupinu MAG-11 v Da Nangu a MAG-16 na Mramorové hoře, a rakety dopadly na MAG-12 a 13 v Chu Lai.
V časných ranních hodinách 30. ledna skončily minometné střely a rakety na postavení pozemních jednotek Spojených států a ARVN v Da Nangu. Nepřítel napadl velitelství I. Sboru; vojáci ve službě a kombinované akční čety zastavili první útok. Přiběhli vojenští policisté námořní pěchoty a Vietnamců a vietnamských Rangers a v chaotickém boji byli útočníci zabiti a zahnáni. Severovietnamská 2. divize se přiblížila k městu od jihu a západu a byla zachycena průzkumnými útvary 1. divize námořní pěchoty. Generálporučík Cushman spatřil ze svého velitelského vrtulníku ze vzduchu 200 nepřátelských vojáků na druhé straně řeky. Vysílačkou uvědomil generálmajora Robertsona, který vyslal 3. prapor 5. pluku námořní pěchoty, následovaný 2. praporem 3. pluku námořní pěchoty, aby je zastavily.
Dále na jih v Hoi An ohrožoval nepřítel město, dokud ho vojáci ARVN nezahnali protiútokem. Pátého února nepřítel opět vnikl do Hoi An a opět byl odražen.
Nepřátelské prapory pronikly do starověkého císařského hlavního města Hue. Někteří vojáci čekali v čajovnách a barech na smluvené doby, aby se převlékli do uniforem. Jednatřicátého ledna rychle a snadno zabrali střed města. Jižně od řeky Perfume obsadili provinční velitelství a univerzitu a na severu většinu císařské citadely; kromě té části, kterou obsadilo divizní velitelství. Obsadili všechna hlavní zařízení až na prostor MACV obehnaný vysokou zdí a některá odříznutá hnízda odporu. Zavraždili stovky vybraných Vietnamců a cizinců.
Severovietnamci donutili Američany a vojáky ARVN, aby bojovali ve městech. Ve většině míst Američané a vojáci ARVN nepřítele v několika dnech vyhnali, ale v Hue trvaly boje měsíc.
Jednatřicátého ledna časně ráno přijela do Hue nákladními auty rota A 1. pluku námořní pěchoty, aby posílila obranu území MACV. Následovala ji velitelská skupina 1. praporu 1. pluku námořní pěchoty, rota G 5. pluku námořní pěchoty a tanková četa. Odpoledne se probojovaly na území MACV a dvě čety námořní pěchoty překročily s těžkými ztrátami most přes řeku Perfume. Nedokázaly však prolomit zdi citadely a za soumraku se stáhly přes řeku.
Mariňáky v Hue posílily roty F a H 5. pluku námořní pěchoty. Nejdříve panovala neochota použít americkou palebnou sílu ke znovudobytí uctívaného města. Ale když se protiútok ARVN zpomalil a její velitelé požádali mariňáky o pomoc jižně od řeky, mariňáci nastoupili do akce pod velením plukovníka Stanleyho S. Hughese z 1. pluku námořní pěchoty. Boje probíhaly od domu k domu a připomínaly boje o Soul. Mariňáci nasadili bezzákluzová děla, tanková děla, rakety a slzný plyn.
V těchto bojích velel seržant Alfredo Gonzales z Edinbergu v Texasu 3. četě roty A 1. pluku námořní pěchoty. Na cestě do Hue šel v čele čety, aby odhaloval ostřelovače. Jdeden mariňák na tanku byl zasažen a zůstal vystavený nepřátelské palbě; Gonzales, ačkoliv byl sám raněn, ho odnesl do bezpečí. Potom se svými lidmi zničil nepřátelský opěrný bod. Když se jeho rota musela 4. února zastavit, Gonzales se přesunoval z postavení do postavení a pálil z tankových zbraní na nepřátelské pozice, až byl smrtelně zraněn. Posmrtně byl vyznamenán Medailí cti.
Až teprve 6. února dobylo pět rot námořní pěchoty nemocnici v Hue, věznici a provinční velitelství. Odpor jižně od řeky byl zlomen 9. února, počet mrtvých nepřátel se odhadoval na 1053.
Potom mariňáci přešli řeku a připojili se k ARVN při konečném útoků na staré město.
Dvanáctého února vstoupil 1. prapor podplukovníka Roberta H. Thompsona do města ze severu pomocí vrtulníků a vyloďovacích člunů. Monzunové deště znemožnily většinu taktických zajišťovacích letů. Mariňáci postupovali na levém křídle, ve středním úseku 3. pluk ARVN a na pravém křídle vietnamská námořní pěchota. Trvalo jim až do 22. února, než dobyli jihovýchodní zeď citadely a vyhnali Severovietnamce z města. Námořní pěchota se nezúčastnila bojů o císařský palác a čtyřiadvacátého konečně nad citadelou zavlála jihovietnamská vlajka. Bitva úředně skončila 2. března. Po déle jak měsíčních bojích, ve kterých padlo 142 mariňáků a 857 bylo vážně zraněno, leželo starobylé město na řece Perfume v troskách.
Do Vietnamu byla rychle dopravena vyloďovací skupina 27. pluku námořní pěchoty pod velením plukovníka Adolfa G. Schwenka, a 3. brigáda 82. výsadkové divize. Schwenkův 27. pluk námořní pěchoty začal přilétat do Da Nangu 17. února z Camp Pendletonu a převzal obtížnou oblast mezi mramorovou horou a Hoi An. Schwenkův 3. prapor, umístěný na Havaji, přijel přímo z obojživelného cvičení na moři. Koncem února operoval v I. sboru 24 praporů námořní pěchoty a 28 praporů pozemních sil. Generálporučík Cushman byl v čele největšího bojového uskupení, jakému kdy mariňák velel, kromě krátkého velení generálporučíka Roye S. Geigera 10. armádě na Okinawě.
Ale změny ve velení znamenaly nový poměr pozemní sily kontra námořní pěchota v I. Sboru a také naznačovaly větší zájem o vývoj války. Devátého ledna zřídil Westmoreland předsunuté velitelské stanoviště MACV v Phu Bai pod velením generála armády Spojených států Creightona W. Abramse ml., bývalého zástupce náčelníka štábu armády. A Westmoreland požádal o dalších 206 000 vojáků k těm 535 000, kteří už ve Vietnamu byli.
Desátého března učinil Westmoreland dvě opatření, která námořní pěchotu vážně ovlivnila. Zaprvé zřídil Prozatímní sbor pod velením generálporučíka pozemních sil Williama D. Rossona; jeho zástupcem byl generálmajor námořní pěchoty Raymond G. Davis, který u přehrady Čosin získal Medaili cti. Prozatímní sbor převzal operační řízení 3. divize námořní pěchoty, 1. divize letecké kavalérie a 101. výsadkové divize. Za druhé, letadla 1. MAW byla konečně po mnoha debatách a kompromisech přidělena k "letovému řízení" velícího generála 7. letecké armády. Velitelé námořní pěchoty proti této změně ostře protestovali; opět podstatně narušila spolupráci země-vzduch námořní pěchoty.
Vytvoření Abramsova a Rossonova velitelství a "jediného manažera" taktických letů vycházelo z pozemních sil a zejména od Westmorelanda, který byl nespokojený s velením námořní pěchoty ve Vietnamu. "Dementi mluvčích pozemních jednotek i námořní pěchoty křik zcela neutišilo." Mezisložkové rány z lesíka Belleau, Saipanu Okinawy a Koreje znovu zabolely.
Nejdůležitější otázka zněla: co dosáhl nepřítel ofenzívou Tet? Američtí vojenští činitelé tvrdili, že nepřítel nezískal žádné nové území ani širokou podporu lidových mas a jeho bojová síla je narušena. To všechno byla pravda. Americké odhady uváděly, že nepřítel ztratil přes 15 000 vojáků, způsobil značné škody a zmatek a odhadem zabil 165 000 civilistů. A pokud jeho cílem bylo obsadit větší část obou severních provincií, jak tvrdil Westmoreland, pak neuspěl. Mluvčí vojenských kruhů Spojených států označovali Tet jako vítězství - jako kdysi oznamovali postavení berlínské zdi jako triumf západu.
Skutečné následky ofenzívy Tet byly mnohem drtivější. Nepřítel předvedl, že je navzdory nesmírnému soustředění amerických vojenských sil a nejschopnějších amerických mozků schopný uskutečnit rozsáhlou invazi do Jižního Vietnamu. Mohutné bombardování Severního Vietnamu neoslabilo ani jeho vůli, ani schopnosti.
Vláda v Saigonu byla otřesena; mezi lidmi v Jižním Vietnamu se rozšířil pocit beznaděje. A nadto - Severovietnamci dramaticky podkopali podporu války v samotných Spojených státech. Všechna ta optimistická prohlášení o postupu a vítězství už nebyla - a nikdy nebudou - věrohodná.
Prvního března vystřídal Clark Cliffor ve funkci ministra obrany McNamaru, který ztratil o válce veškeré iluze. Dvaadvacátého března prezident Johnson náhle odvolal Westmorelanda, který velel MACV od roku 1964, a oznámil, že ho nahradí generál Adams. A 31. března Johnson zastavil bombardování Severního Vietnamu (kromě těsné blízkosti DMZ), naléhal na zahájení mírových rozhovorů a nezúčastnil se volební kampaně v roce 1968. Předběžné rozhovory začaly 13. května v Paříži, ale válka pokračovala - a bude trvat ještě dlouho.
 

Pád jižního Vietnamu

 

Křehké příměří

V neděli 28. ledna 1973 v 8.00 hod ráno se v celém Jižním Vietnamu rozezněly zvony, sirény a gongy. Veškerý provoz byl na jednu minutu zastaven. Prezident Nguyen Van Thieu v rozhlasovém a televizním projevu poděkoval šesti spojeneckým zemím za pomoc a oficiálně oznámil uzavření dohody o míru a zastavení palby. Lid Jižního Vietnamu si po dlouhých letech strádání a bojů mohl konečně oddychnout. Prezident Thieu souhlasil s mírovou dohodou uzavřenou v Paříži až na nátlak Ameriky a po osobním slibu prezidenta Nixona, že při napadení Jižního Vietnamu Severovietnamci poskytne USA veškerou vojenskou a materiální pomoc. Faktem ovšem zůstalo, že vetší část NVA (severovietnamská armáda) zůstala na území Jižního Vietnamu. Asi 145 000 komunistických vojáků mělo pod kontrolou jednu třetinu země, zejména západní oblasti.
Téhož dne přistála na letecké základně Tan Son Nhut v Saigonu Mezinárodní komise pro kontrolu a dozor (ICCS), mající dohlížet na dodržování příměří a přípravu voleb. V předvečer, kdy mělo vstoupit v platnost příměří se ještě vojáci NVA pokusili dobýt město Tay Ninh. Hrdinný odpor obránců však zlomit nedokázaly. Příměří však bylo ze strany Severního Vietnamu porušováno od samého počátku. V provinciích Quang Tri a Quang Ngai komunisté příměří a dohodu o zastavení palby ignorovali od samého počátku.
V dubnu vyzvala vláda Jižního Vietnamu vládu VDR (Vietnamská demokratická republika) ke stažení všech vojáků NVA výměnou za demobilizaci stejného počtu vojáků ARVN (armáda Jižního Vietnamu). Na výzvu však nikdo neodpověděl. Viet Cong se nerozpakoval útočit ani na inspekční týmy ICCS a dokonce několik jejich vrtulníků sestřelil. Zbytek roku komunisté útočily na mnoha místech Jižního Vietnamu. Bylo jasné, že se Hanoj nevzdá svého záměru na podrobení si celého Jižního Vietnamu.
Protože ani na počátku roku 1974 neustaly útoky NVA a Viet Congu, naplánovala ARVN rozsáhlou ofenzívu. Ta začala počátkem jara a prakticky byla ukončena na podzim téhož roku. ARVN dobyla zpět některá území a jasně dokázala, že je schopna vést ofenzivní boje za podpory letectva a obrněných jednotek. Zároveň však tato ofenzíva vojska ARVN zcela vyčerpala. Chyběly pohonné hmoty a náhradní díly. Kongres USA se navíc rozhodl uvolnit na materiální pomoc saigonskému režimu pouhých 700 mil. dolarů, což bylo zoufale málo oproti jiným letům. Další těžkou ranou pro Saigon byla aféra Watergate v USA, která 8. srpna 1974 donutila odstoupit pezidenta Nixona. Nikdo netušil jak se k závazkům vůči Jižnímu Vietnamu postaví nová vláda USA v čele s nově zvoleným prezidentem Fordem. Mnozí také zpochybňovali ujištění jež dal Nixon osobně prezidentu Thieu. Nad Jižním Vietnam se začaly stahovat mraky nejistoty.


První zakolísání

V polovině prosince 1974 se 3. a 7. divize NVA přesunula k městu Phuoc Binh (50 000 obyvatel) 115 km severně od Saigonu. Město bránilo pouze 3 000 příslušníků CICG (oddíly domobrany). Severovietnamci město rychle obklíčily a tak muselo být zásobováno letecky. Samotný útok na město začal 1. ledna 1975 v 7.00 hod. Přes podporu tanků T-54, byl však útok záhy odražen. Bylo jasné, že obrana se dlouho proti tak obrovské přesile a prakticky bez těžkých zbraní neudrží. Jihovietnamský generál Nguyen Van Toan žádal prezidenta Thieu o okamžité vyslání posil. Thieu až pod hrozbou demise generála Toana rozhodl o dodatečném vyslání posil. 200 příslušníků speciálních jednotek, kteří se navíc museli přihlásit dobrovolně, však už výsledek bitvy ovlivnit nemohly. Přesto, že se 120 vojáků do města probojovalo a ihned se zapojilo do bitvy, NVA město 6. ledna dobyla. VNAF (jihovietnamské letectvo) ze strachu před sovětskými protiletadlovými raketami SA-7 se na větší leteckou podporu obránců nezmohlo. Vojáci ARVN marně vzhlíželi k nebi, americká bojová letadla se už nad Jižním Vietnamem neobjevila. Prezident Thieu vyhlásil třídenní státní smutek. Hanoj nejenže dobyla první velké město od roku 1972, ale zároveň se ujistila, že USA už nehodlá letecky ani vojensky jakkoliv zasáhnout ve prospěch svého spojence. ARVN ve svém boji zůstala sama.

Další těžká rána

Zatím Hanoj dokončovala plán bojových akcí na území Jižního Vietnamu do konce roku 1975. Zatím se nepočítalo s obsazením celé země. Generál Minh navrhl co nejdříve zaútočit na města Kontum a Pleiku . Generál Tra se naopak obával útoku na dobře bráněná města a navrhl útok na město Ban Me Thuot a hustě osídlenou oblast ve střední části Jižního Vietnamu. 24. ledna byl schválen návrh generála Tra.
30. ledna se v Bílém domě pokusil prezident Ford vymoci na Kongresu 300 mil. USD na dodatečnou pomoc Jižnímu Vietnamu. Americká zpravodajská služba však tvrdila, že se žádný větší útok neočekává, pouze určitá aktivita v oblastech Kontum a Pleiku. Kongres tak všechny prezidentovy požadavky zamítl.
Na konci ledna 1975 se do oblasti města Ban Me Thuot přesunuly 320., 316. a 10. divize NVA. Město bránil pouze 53. pluk 23. pěší divize ARVN. Generál Phu dostal sice od dezertéra NVA zprávu o útoku na město, ale byl zcela dezorientován zprávami ze Saigonu a Washingtonu. Nakonec do města žádné posily nevyslal. Mezitím do města pronikly jednotky zákopníků NVA a Viet Congu. 10. března se k městu začaly rychle přesunovat komunistické tanky a jednotky zákopníků zahájily útok na dvě polní letiště ve východním okolí města. Krátce po rozednění pronikly tanky do prostoru velitelství severní části města. Generál Phu teď poznal svůj omyl, ale na vyslání posil bylo už prakticky pozdě a navíc chyběly přepravní vrtulníky. Dělostřelectvo obránců bylo rychlým útokem úplně paralyzováno a nedokázalo ani zaměřovat. 11. března byla Hanoj informována, že bitva je rozhodnuta. Veškerý odpor ustal však až 18. března.


Je ještě naděje?

11. března zatím u zátoky Cam Ranh probíhala porada prezidenta Thieu s generálem Phuem a dalšími vysokými důstojníky ARVN. Hodnotila se nepříliš dobrá situace v celé zemi. Všichni se shodli, že se stávajícími silami už celý Jižní Vietnam bránit nelze. Bylo nakonec rozhodnuto bránit pouze deltu Mekongu a velká města na pobřeží Hue, Da Nang a Chu Lai. Prezident rovněž povolil ústup z Kontumu a Peiku. Stažené jednotky měly posílit obranu měst a pokusit se osvobodit město Ban Me Thuot. Generál Phu vydal 15. března rozkaz k ústupu směrem k moři po již nepoužívané silnici č. 7. Následného exodu z oblasti Centrální vrchoviny se kromě vojáků zúčastnilo značné množství civilistů a techniky všeho druhu. Zároveň probíhala letecká evakuace z Pleiku, která se změnila v nepopsatelný chaos a paniku.
Ustupující 200 tisícová lidská kolona neunikla samozřejmě pozornosti komunistů. 320. divize NVA se přesunula k Tuy Hoa a okamžitě napadla čelo kolony. 308. divize NVA vyrazila na Pleiku a měla napadnout kolonu ze zadu. Ústup se změnil doslova v boj o přežití. Civilisté se promíchali s vojáky, navíc byla ustupující masa decimována dalekonosným dělostřelectvem NVA a Viet Congem. Byla to krvavá lázeň za nesmírného lidského utrpení. Když se po 200 kilometrovém pochodu dostal 25. března zbytek ustupujícího davu do bezpečí města Tuy Hoa, zbylo z původnío počtu pouhých 60 000 lidí. Úplně zničeno bylo 7 pěších pluků a jedna tanková brigáda ARVN.
Generál Truong sdělil prezidentovi Thieu, že se stávajícími silami lze už bránit pouze Hue a Da Nang. Po návratu do hlavního stanu v Da Nangu obdržel Truong zprávu, že Hue už je ostřelováno komunisty a jejich tanky jsou připraveny k útoku a celé město zachvátila panika. 20. března vydal generál Ca Va Vien rozkaz k evakuaci Hue. Bohužel silnice č. 1 spojující toto město s Da Nangem už byla přetnuta komunistickými vojsky. Tak nakonec byly evakuovány jen zbytky výsadkářů a pluk 1. divize ARVN. Zbytek demoralizovaných vojáků se ani nepokoušel o odpor a Hue tak padlo do rukou komunistů 26. března bez boje.
Dalším cílem Hanoje byl přeplněný Da Nang. Vypukla nepředstavitelná panika, když všichni chtěli město opustit ať už letecky či po moři. USA sice poskytly 8 evakuačních plavidel, ale kvůli mlze se však žádná loď do Da Nangu nedostala. Přístav byl přecpán technikou, vojsky a civilisty. Jakýkoliv pokus o organizovaný odpor byl tak beznadějný. 29. března tak 50 000 komunistických vojáků obsadilo celé město téměř bez odporu. Padlo tak druhé největší město Jižního Vietnamu a bývalá největší a nejmodernější letecká základna USA ve Vietnamu.
Po tomto debaklu se ARVN na severu země už ani nepokoušela klást odpor. Zde už byla válka prohraná. Komunisté postupovaly téměř bez boje na jih. Od severu se k Saigonu blížilo 10 nepřátelských divizí.
 

Sen o svobodě a demokracii umírá

Situace v Jižním Vietnamu přiměla prezidente Forda k pokusu znovu prosadit schválení 300 mil. dolarů na další vojenskou pomoc Saigonu, přestože průzkumy prokázaly, že 78 % Američanů se staví proti jakékoliv pomoci národům jihovýchodní Asie. Státní tajemník Henry Kissinger prohlásil, že nelze zaručit stabilizaci vojenské situace pomocí těchto peněz. Zároveň upozornil, že nesplní-li Amerika své závazky vůči Saigonu dojde k oslabení její důvěry a její cti v očích celého světa. Pouze generál Westmoreland (bývalý velitel MACV) se zasazoval o další pokračování leteckých úderů na cíle v Jižním Vietnamu. Kongres všechny návrhy zamítl s tím, že by se jenom prodloužila vlna vraždění a válka je beztak prohraná. Byla to smrtelná rána pro morálku jihovietnamské armády a její vůli k vítězství.
Mezitím události v Jižním Vietnamu nabraly rychlý spád. 1. dubna padl Qui Nhon a Tuy Hoa, 2. dubna pak Nha Trang včetně velké letecké základny, 4. dubna Dar Lat a 16. dubna Phan Rang. Další důležité město na cestě k Saigonu bylo Xuan Loc, které s příkladnou odvahou bránila 18. divize ARVN pod velením generála Le Minh Daa. Navíc obranu posílili jihovietnamští výsadkáři a letecká podpor byla k dispozici na každé požádání. Obrovské přesile 5 divizí NVA (6., 7., 312., 325., 341.) však nakonec 22. dubna obránci podlehli a zbytky jednotek pod ochranou letectva ustoupily.
Američané pod tlakem událostí posledních dnů zahájili 2. dubna evakuaci svých občanů z Jižního Vietnamu. Do země se přesunovaly příslušníci námořní pěchoty, kteří měli evakuaci zajišťovat. Ovšem zájem nebyl takový jaký se očekával a tak dopravní letouny většinou pouze vyložily náklad a vracely se prázdné. Do 19. dubna využilo této příležitosti pouze 5 000 osob z předpokládaného počtu 170 000. Jihovietnamské úřady zrušily v tento den všechny výjezdní formality, což vedlo k většímu přísunu cestujících.
Mezitím se komunistické tažení na Saigon dostalo do konečné fáze. Těžké boje v Xuan Locu (48 km východně od Saigonu) vedly k úplné izolaci nejlepších jihovietnamských jednotek. 21. dubna vystoupil v televizním projevu prezident Thieu a oznámil svou rezignaci. Připomněl také, že USA zradily jihovietnamský lid v nejhorší možné chvíli. 27. dubna si komunistické ostřelování a protiletadlová palba vynutila zastavení evakuace pomocí letounů C-141. Stroje C-130 stále ještě přistávaly, přestože základna Bien Hoa už byla v plamenech a situace v Tan Son Nhut (Saigon) se stále zhoršovala. Nezvládnutelné davy a palba komunistů nakonec donutily 29. dubna velvyslance USA Grahama Martina k úplnému zastavení evakuace a poslání prázdných čekajících C-130 pryč. Byla zahájena osmnáctihodinová operace "Frequent Wind", kdy americké vrtulníky evakuovaly poslední Američany a příslušníky neamerického personálu. Letecké krytí operace mimo jiné zajišťovaly nové stíhačky F-14 Tomcat. Velvyslanec Martin na přímý rozkaz Bílého domu opustil jako jeden z posledních Američanů Saigon.
30. dubna 1975 vyhlásil nově zvolený prezident Jižního Vietnamu Duong Van Minh bezpodmínečnou kapitulaci a vydal zbývajícím jihovietnamským vojákům rozkaz k zastavení palby. K 1. květnu 1975 ovládli komunisté celou zemi.


Co říci závěrem?

V souvislosti s pádem Jižního Vietnamu se řeší otázka, zda byly americké jednotky ve Vietnamu poraženy. Pravdou je, že vojensky sice poraženy nebyly, ale americká veřejnost a politická reprezentace jim tuto válku vyhrát nedovolila. Je ale neomluvitelné, že USA podepsaly mírovou dohodu se Severním Vietnamem, když nepřímo souhlasily s tím, že na území Jižního Vietnamu zůstanou vojska NVA. Zároveň je nepochopitelné, jak mohla Amerika nečinně přihlížet, jak vše co do této země investovala, padá do rukou komunistů, přestože se zavázala k pomoci Jižnímu Vietnamu. Pošlapala tak památku nejenom svých vojáků padlých v této válce, ale taky statisíců jihovietnamských obětí. Ironií osudu se nejenom Jižní Vietnam stal komunistickým státem, ale stejný osud postihl sousední Laos a Kambodžu.

 

Zpracoval *Amun*
30.10. 2006